Výhody trubičkového drátu s vlastní ochranou jsou zřejmé: nepotřebujete plyn, nemusíte nikam vláčet flašku s céóčkem, lépe se s tím vaří v průvanu, protože vítr tolik nestrhává ochrannou atmosféru. A dál? Nic, to je všechno.

Teď nevýhody: dělá to strusku, kterou musíte oklepávat (nehledě na to, že si ji můžete zavařit do svaru). Smrdí to a kouří to. Má to nestandartní průměry - u levných svářeček je to nejčastěji průměr 0,9 mm - kde na to budete shánět průvlaky, když běžné dráty jsou 0,6 a 0,8 mm? Hůře se to podává (je měkčí).

• Svar má obvykle nižší pevnost.
• Potřebuje to přepólovaný zdroj (na hořáku je - pól).
• A teď to nejdůležitější: blbě se to shání a je to hrozně drahé! Co myslím tím drahé? Klidně i desetinásobek ceny plného drátu 0,8 mm (v přepočtu na 1 kg). Až dovaříte tu přiloženou zkušební cívečku (0,2kg) a půjdete kupovat jinou, zjistíte, že mít k dispozici malou (6kg) láhev s CO2 vůbec není špatný nápad. Jenže! Co když ta vaše svářečka vůbec není připravena na připojení plynu? Copak přepólování na plné dráty (+ pól na hořáku) se udělat dát vždycky, ale co hořák, který nemá vedení plynu? A jak ten plyn budete pouštět bez ventilu? Klidně si zkuste vařit trubičkou, ale ujistěte se raději, že k vyhlédnutému stroji můžete připojit ochranný plyn. Pokud to nejde, udělejte čelem vzad.